Sára a jej kúsok cesty životom

So Sárou sme sa zoznámili práve vďaka Príbehom zo strechy. Napísala mi, ako Češka žijúca v Rumunsku, v tom čase tehotná s malou Josefínkou, ako je to s tehotenstvom a pôrodom v Rumunsku. Myslím, že som si dala záležať na podrobnej odpovedi, lebo som proste cítila, že budeme kamošky. A naozaj sme. Tu je Sára a časť jej príbehu.

 

Skúsim to vziať postupne, takže začnem malou Sárou. Kde sa narodila, kde vyrastala, aké mala detstvo?

Narodila jsem se v Praze, ale vyrůstala jsem v Jižních Čechách, kam nás osud zavanul do malého městečka s mámou a sestrou. Samotné tři ženy si tak začaly budovat svět od začátků na venkově ve starém domě se zahradou a ovocnými stromy.

Dětství jsem měla rozmanité. Líbilo se mi to. Než jsem musela do školy, tak jsem byla hodně u dědy a babičky na Slovensku, v Senici. Mile na to vzpomínám.

V Jižních Čechách jsem nastoupila do 2. třídy a sestra do školky. Vodila jsem jí tam každé ráno, pak vyzvedávala odpoledne a běhaly jsme po venku a hrály si. V potoce chytaly žáby, lezly na stromy, kradly se do zahrad na ovoce. Byly jsme hodně spolu a pořád venku.

 

Puberta, prvé a aj druhé lásky a zlomené srdce? Boli takéto časy, alebo si prešla obdobím puberty úplne hladko.

Měla jsem jednu lásku a všechna poprvé s klukem ze sousedství, který byl vždy poblíž, už když jsme se tam přestěhovali. Byl o 2 roky starší, takže jsem musela trochu „dorůst“ do toho, aby se o mě vůbec zajímal jako o ženu. Ale pak, myslím, že někdy v 16 už byly náznaky, že ho zajímám. 😊

Chodili jsme spolu sladkých proranděných 5 let. Protancované noci na plese, koupání v rybnících a dlouhé letní večery s kytarou u ohně…Byla jsem nevinná holka od koní, nepila, nekouřila a nechodila někde po hospodách nebo zábavách, takže naše roky spolu byly takové pěkné. Velmi nevinné.

Dokud nás skutečný život dospělého světa a odloučení kvůli studiu ve velkých městech nerozdělil.

Nikdy jsem si nemyslela, že by se to vlastně stalo. Myslela jsem si, že ho znám. Měli jsme plány…ale posledních pár měsíců (možná rok) jsem je už asi měla jen já.

 

Viem, že tvoji rodičia sú z úplne iného fachu, ako Ty. Čo Ťa viedlo ku zvieratám, ku štúdiu toho, čo si si vybrala?

Ano, studovala jsem chov hospodářských zvířat se zájmem o práci v chovu sportovních koní.

Můj životní sen bylo stát se veterinářkou, ale nějak jsem to nezvládla s přípravou na přijímačky. Jsem velmi špatná s čísly a počítáním. Neumím to vysvětlit, jako by mi chyběl kus mozku…a ty chemické rovnice u anorganické chemie mi prostě nešly. Byl to asi osud.

Já byla už od narození posedlá koňmi. O ničem jiném jsem nemluvila, nic jiného nedělala. Celou pubertu jsem byla s koňmi a četla si články z veterinárních skript i v angličtině, jak léčit koně a co je vše trápí. Byla jsem přesvědčená, že mám dar léčitele koní, že dokážu cítit jejich bolest a pomoct jim od trápení. Uklidnit je a vyléčit.

Táta s rodinou sice pochází z města a zvířata neměli, ale mámin děda, byl kovář celý život a předsedou JZD na vsi u Senice. Měli obrovské polnosti a byli to zemědělci se vším všudy. Trávila jsem na jejich zahradě rané dětství. Matně si pradědu i pamatuji. A vím, že jsme měli nějaké spojení. Byla jsem jeho. Poznal to. Jsem sedlák celou duší to se nezmění nikdy.

Magistra jsem pak odešla studovat do Vídně a přesedlala víceméně náhodou na „Environmental Science“. Takže toho vím víc o ochraně životního prostředí. A touto změnou, spojenou i s tím, že jsem utíkala z Prahy a toho bolestivého rozchodu, jsem si asi změnila směr života.

 

Bola si vždy takto prírodne založená, alebo niekedy, niekde nastal výrazný zlom? 

Jsem takový typ člověka. V kolektivu a městě jsem trpěla od té doby, co si pamatuju. Venkov pro nás byl jako osvobození od spousty nepříjemných záležitostí. Možná to tak mám proto, že máma nebyla v Praze šťastná. Byly jsme tam pořád jen plačící a nemocné (máma, já a sestra). Útěky na venkov byly ty šťastné chvíle.

To samé se mi potom stalo, když jsem chtěla Prahu poznat jako studentka. Skončila jsem zhroucená v posteli, ztratila lásku a bála se jít ven si vůbec koupit jídlo.

 

Ako si sa zoznámila s tvojim manželom Ovim?

Teď přecházíme na tu pravou jízdu :D.

Poznali jsme se u večeře na školní exkurzi v Alpách. Náhodou jsem seděla poblíž a když jsme si tak všichni povídali a seznamovali se, tak se mě někdo zeptal, jak se mi líbí Vídeň. Řekla jsem, že je úžasná, ale žít tam rozhodně nebudu. Budu mít někde v horách farmu. A Ovi, ten neznámý kluk u stolu, vykřikl: „Vezmeš si mě?“ Všichni se začali smát a já byla celá rudá.

Exkurze trvala ještě několik dní. Pokukovali jsme po sobě. Poslední den jsem mu dala číslo.

 

V čom je Ovi pre Teba iný, výnimočný?

Tím, že je jiný. Úplně jiný než „západní“ muži. Neumím to ani popsat. Je to o vnitřních hodnotách. Vůbec nemyslí na sebe. Je hodně skromný a nesobecký, nic nepotřebuje. Neupřednostňuje svoje zájmy přede mnou. Vždy byl ochotný všechno zahodit a jít tam, kam jsem já chtěla. Je to jedinečné. Nikdy o mně nepochyboval.

Často v něm vidím hlubokou laskavost jeho mámy. Je to takové to, že on bude spát na zemi bez deky, a tomu kdo potřebuje dá vše.

Zároveň je ale velmi, velmi, velmi tvrdohlavý ve svém přesvědčení. Takže je občas moc tvrdý, než si to uvědomí, že už mě skoro láme, protože to cítím jinak.

 

Čím Ťa vie naopakť poriadne naštvať?

Naše všechny konflikty se odvíjely od té jeho tvrdohlavosti a mé asi také. Během let, to vnímám tak, že jsem se naučila ustupovat já, protože vím, že stejně udělá, co chci, až si to trochu promyslí. On ale často říká zase naopak, že ustupuje on mně. Tak nevím :D.

Dokáže mě vytočit do běla, když se mnou zničehonic přestane mluvit, protože cítí (podle svého mínění), že chci začít konflikt. Já to ale často, velmi často, vnímala tak, že ten konflikt spustí tahle jeho reakce. To, že se mnou nemluví o věcech, na které máme rozdílné názory, protože nechce konfrontaci.

Hodně dlouho, řekla bych až celou věcnost, to bylo zrovna mluvení o dětech. Když odmítal se mnou o tom mluvit, tak to často vedlo k obrovské explozi, kdy jsem já křičela až do chrapotu celé hodiny a on nic neříkal. Jen seděl.

No, nevím, jak pěkný obrázek to maluje o mně :P. Vždy to pak ale končilo tak, že už druhý den nebo po pár hodinách od „výbuchu“ jsme spolu šli za ruce na večeři a mluvili zas o normálním světě.

Strašně mi u něj vyhovuje, že se nikdy neurazil, nikdy neodešel pryč, nenechal mě pochybovat. Vždy tam seděl a pak mě vzal ven jakoby nic. Nic mi nikdy nevyčetl. Vždy jsem měla pocit, že jsem pro něj perfektní. To spíš já mu dávala pořád kapky, že tohle a támhleto a změnit a udělat.

Doteď se smějeme, že v záchvatu vzteku jsem ho jednou vyzvala na souboj pěstmi :D.

 

Viem o vás, že ste obaja dušou Nomádi. Kde všade ste žili a aké to bolo?

Na té první večeři, kde jsme se setkali, tvrdil Ovi, že nevěří na rozdílné země. Že je prostě občanem Země. A skutečně. Nechová se jako rumun. Je často jako mimozemšťan, neorientuje se v žádném systému. A já bloudila světem bez toho, aniž bych se někde cítila doma, trápilo mě, že jsem jiná než lidé okolo mě. Ale Ovi mi dal křídla a já nějak zatím potřebu domova necítím, ale také nezamítám tu možnost.

Žene nás zvědavost. Chci poznat krásná místa, která mě inspirují, živí mou duši. Je to mé volání.

Žili jsme spolu několik let ve Vídni. Potřebovali jsme dostudovat. Pak i jeden semestr ve Stuttgartu. To bylo jen studijní. Nijak zvlášť nás to místo nepřitahovalo.

Teprve potom začalo osudové dobrodružství. R U M U N S K O. Víc na to téma řeknu později.

Zkusili jsme i Kypr. Byla to pěkná zkušenost, úplně nová, ale bylo nám od začátku jasné, že je jen dočasná. Nebylo to úplně ono. Chyběly mi lesy a hory, lesnaté hory 😊. Moře mi to nevynahradilo. Krajina mě nestimulovala.

V roce 2020 jsme skočili ve staré chalupě v Jižních Čechách na rok a půl. Velmi zvláštní rok a půl. Velmi, velmi. Tragický, zároveň tak nějak nežně a intimně nádherný. Období, kdy jsme museli opustit svět, který jsme znali. Vše je ještě doteď pořád nové a teprve se učíme znovu žít. Takže zkušenost z Čech se vůbec života v Čechách ani netýkala. Spíš našeho nitra. Ani nevím, jak se nám v Čechách žilo.

 

A konečne sme sa dostali asi ku vytúženej otázke, však? Rumunsko. Ah, nechám Ti prvé minúty, bez otázky, len si kľudne pusti dušu na špacír, nechaj ju lietať.

Rumunsko…ách…země svobodného ducha…neomezeného snění…volnosti…jednoduchosti…klidu a míru. Lidství a tolerantního existování tak jako nikde jinde. Rumunsko mi změnilo život jednou provždy.

Poslouchala jsem kdysi interview s anglickou novinářkou žijící v Bukurešti. Řekla, že Rumunsko je země, kde velké problémy jsou malé a malé problémy jsou velké. Tak nějak mi to pořád tkví v hlavě. Je to úžasný popis.

Rumunsko nedává nic zadarmo, člověk si vše musí oběhat a zajistit, najít, optat a vyjednat sám. Všichni jsou tak zvyklí. Lidé lidem. Systém je flexibilní a závisí spíš na přistupu člověka.

Je to jediné místo, které znám, kde má člověk úplnou svobodu…každý člověk. Kde dokáže sehnat vše, co potřebuje, když ví jak. Kde se lidé opravdu snaží pomoct a zajímají se. Opravdu poslouchají, co člověk říká a vůbec nakoukají na to odkud je, jak vypadá a jak je oblečený. Jsou stejně nápomocní i někomu, kdo ani neumí pořádně mluvit nebo se „chovat“ podle nějakých principů.

 

Čím je pre Teba výnimočné, čím si tak veľmi získalo tvoje srdce?

Je velmi těžké to popsat. Musí se to cítit. V Rumunsku je snad i jiný vzduch, jiná voda, jiné jídlo, než kdekoliv jinde. Myslím si, že je to energie. Prostoupila mě ta speciální energie a bez ní chřadnu.

Je to asi takové propojení se životní energií místa, kde ještě převládá příroda. Energie hor, lesů, divoké zvěře, skromných lidí, kteří nemají konzumní a industriální myšlení.

Lidé mají silnou víru, mají respekt a pokoru. Ctí přírodní cykly, ctí svá zvířata. Dodržují náboženské tradice, postí se, dodržují volné neděle a sváteční dny, otevírají dveře koledníkům, dávají peníze v kostele a sdílí navařené jídlo.

Rumunsko mi dalo do života velmi důležité dary. Mého muže, moji dceru a náš životní projekt Greentumble. Greentumble jsme vymysleli a začali tvořit první rok na venkově během krásných letních dní. Člověk měl čas být kreativní, mít motivaci a inspiraci, když byl v tom čistém prostředí, kde se mu nesypal stres na hlavu.

 

Kde v Rumunsku ste bývali a kde sa vám páčilo najviac?

První rok jsme strávili na severovýchodě, téměř u hranic s Ukrajinou a Moldavskem, ve vesnici na konci prašné cesty obklopené hustými listnatými lesy. Bydleli jsme v malinkém přístěnku u Oviho dědy. Byl to neobývaný pokojík nad sklepem, kde stála kamna na letní vaření. Byl malinký. Ovi nemohl stát ani narovnaný, strop byl nízko. Okna byla popraskaná a táhlo tam, na zemi jen beton.

Neměli jsme koupelnu, ani kuchyň. Brali jsme vodu ze studny a ohřívali si ji na kamnech ve velkém hrnci. Hned vedle byl kurník a kohout nám dost pil krev, když v létě už ve 4 kokrhal každých 30 sekund. 😀

Oviho děda měl obchod smíšeného zboží, takže kromě našeho pokojíku, všude jinde byl kdykoliv nějaký cizí člověk, který na něj volal, že něco chce koupit. Čistila jsem si třeba ráno zuby na dvoře a za mnou někdo hned, že ať zavolám Oviho dědu, že něco potřebuje z obchodu. Bylo tam nejvíc rušno z celé vsi.

Na začátku prosince jsme odsud odjeli, hlavně z důvodu nedostatečných podmínek přes zimu. Odstěhovali jsme se jen tak na blind do Brašova. Kamarádi nám řekli, že by se nám určitě líbil, tak jsme to zkusili. Strávili jsme tam přerušovaně s odskokem na Kypr přes 2 roky, slavili tam 4 Vánoce. Strašně jsme si to tam užili. Byly to nejlepší roky, co mám v paměti. Hory, hory, hory. Nikdy jsem neměla tak dobrou kondici jako v Brašově.

Strašně dobré jídlo, kultura, příroda, medvědi hned za humny. Nádhera. Nikdy nezapomenu naše dlouhé noční procházky, když napadal sníh a celé středověké město bylo tiché, bílé, hedvábné a přenádherné.

Nikdy jsme odtud nechtěli odejít, ale osud tomu chtěl jinak. Brašov není zrovna levný a podnájmy jsou dost nevýhodné. Je to velmi turistické místo a je obrovský zájem, tak když přišla zpráva, že nám vypovídají nájem skoro ze dne na den („po Rumunsku“ jsme neměli smlouvu na přání majitelů), tak jsme se rozhodli na jaro odejít na hezké, klidné léto zase k Oviho dědovi. Chtěli jsme hlavně klid a čas na rozjezd projektu. Nakonec jsme zůstali dvě zimy, protože jsme si přestavěli jeho bývalý obchod na ložnici a udělali koupelnu. Jeho zdravotní stav se během našeho Brašovského dobrodružství dost zhoršil, ale naše přítomnost mu dodala dost nové energie a projektů.

 

Viem, že keď niekomu poviem, že moje srdce túži po Rumunsku, pozerajú na mňa, ako na úplného blázna. Poznáš tento pocit?

Ano, ano, ano. A nejen to. Příjde mi často, že je v tom i trocha takové agrese, zahořklosti, znechucení. Takový tlak, aby to ve mně vyvolalo stud. Občas se mi chce proti tomu rebelovat.

 

Ako prijala tvoja rodina tvoje rozhodnutie žiť v Rumunsku?

Hahaha…no, ani nevím. Mysleli si, že to nemyslím vážně. Že je to jen vtip. Že se brzy vrátím a řeknu jim, že měli pravdu. Že jsem byla hloupá a že jsem dostala za uši.

 

Viem, že keď mala moja dcéra v Košiciach podozrenie na TBC, tak na mňa každý pozeral s takým tým podozrením v oku, že tam musíme žiť v pivnici plnej holubieho trusu. Zažila si niečo podobné?

Ano. Lidé mají takovou nedůvěru, když to člověk zmíní. Nechtějí to ani slyšet, všimla jsem si, že to nějak blokují, asi aby mě mohli brát ještě aspoň s nějakým respektem.

Já to zažila poprvé, když jsem zmínila, že chodím s Rumunem. Každý ztichl a už nic nekomentoval. Moje máma křičela: „Ne, Sáro, ne, ne“. A zakrývala si uši a odstrkovala telefon s fotkou, kterou jsem ji chtěla ukázat.

Kamarádky máma mě od toho odrazovala.

Kamarádky ve škole. „Máš novou lásku? A co? Rakušáka?“ Pak jen ticho…

Jediný, kdo mě příjemně překvapil byl kardiolog, který vyšetřoval naší dceru. Jeho první slova byla, že v Rumunsku musí být báječně a že tam musejí být všichni velmi zdraví.

 

Tehotenstvo si strávila obklopená prírodou, jednoduchým životom. Aké to bolo pripravovať sa na prijatie nového života do života v takomto svete?

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem byla nadšená, že je to osud a dobré znamení. Otěhotnět na Rumunském venkově, kde jsme jedli jen ze zahrady a pili vodu z lesního pramene už skoro rok.

Pak jsem se ale začala bát jak to zvládneme. Nic jsem o těhotenství nevěděla. A v té oblasti nebylo větší město, kde by byla dobrá péče. Bála jsem se hlavně jak to udělat se všemi vyšetřeními. Ovi ani jeho rodina nevěděli také.

Nakonec, právě po hovoru s Tebou, jsme se rozhodli, že si zaplatíme soukromou kliniku v Iasi. Dojížděli jsme tam asi 2,5 hodiny po občas dost divokých cestách, zafoukaných sněhem, za tmy. Ale po první návštěve jsem jim opravdu věřila. Byla to nejlepší péče, kterou jsem zažila. Takže jsem prvních 7 měsíců bydlela ve vsi, kde pole orá kůň a zároveň měla gynekologické prohlídky v ordinaci se župánkem, pantoflíčkami a nápoji. Zpětně se i ukázalo, že má doktorka v Iasi byla velmi dobrá, když odhalila, co nikdo jiný z českých doktorů.

 

Prečo ste sa rozhodli z Rumunska odísť a aké bolo pre Teba opustiť túto krajinu?

Hlavní důvod našeho odchodu byly peníze. Zvažovali jsme možnost se vrátit do Brašova a porodit jako ty, v té krásné porodnici s výhledem na Tampu, okolo které jsme chodili se zmrzlinou. Ale nájmy více-pokojových bytů byly drahé a docela složité se psem.

V tu samou dobu, kdy jsme se rozhodovali, jsem zkoušela jen tak kontaktovat majitele chalup v Jižních Čechách. Říkala jsem si, že by se to na porod a třeba první rok života dítěte také dalo. Měla jsem v Čechách bezplatnou péči a porodnice měla dobrou pověst.

No a vyšel nám nájem za srovnatelnou cenu jako Brašovská garsonka. Měli jsme to jen 3 km do porodnice. Byl to dům se zahradou. Mohli jsme zůstat jak dlouho jsme chtěli.

My jsme nikdy neodjížděli z Rumunska s tím, že už se nevrátíme. Nechali jsme si tam pokoj a věci, jako bychom se měli vrátit brzo. A potají jsme snili o tom, že bychom snad už mohli třeba něco koupit v Brašově a žít tam. Dát mimi do školy, chodit na zmrzku a po horách.

Ani v nejdivočejších představách jsem nečekala, jak moc se nám změní život…netušili jsme, že nám nad hlavou visí obrovský kus skály a chystá se nás rozdrtit.

 

Ako si dokázala prijať, že tvoje dieťa je „iné“ ?

Nevím jak odpovědět. Nevím, jestli jsem to přijala.

Já o tom často mluvím tak (i to tak vnímám), že v tu chvíli, když jsme se dozvěděli, že má cystickou fibrózu,…vlastně už ve výtahu s její doktorkou, když se vyhýbala pohledu do očí, byla nervózní a vypnula si před námi telefon,…že jsme přestali existovat. Jakoby nás někdo strčil rychle za skleněnou zeď do nového světa i s naší měsíční holčičkou. Ta zeď nás oddělila od ostatních lidí. Od příbuzných a známých. Ztratila jsem to spojení, které jsem měla. I spojení se svým předešlým životem.

Svět se mi rozpadl, priority se změnily, vše se přestavělo. Nikdo a nic mi nemohlo poskytnout útěchu.

Člověk je vystaven takové hrůze, že má pocit, že ho nemůže už nic zranit nebo zastrašit. Nemá už co ztratit. Slyšet doktora, že vaše novorozené dítě nejspíš zemře na selhání plic, že možná bude potřebovat transplantaci plic na prodloužení života. Slyšet, že v mém věku už jsou na tom velmi špatně a umírají. Slyšet psychologa, ať se vypláču, že je to dobré…

No, jsme odděleni tou skleněnou zdí pořád. Ale naše dcera se za ní umí pohybovat. Je to její svět. To ona mě tak nějak táhne do toho světa a ukazuje mi ho. Není špatný. Je jen jiný.

Už nikdy nebudeme stejní. Ale být s ní v přítomnosti je pro mě úplně všechno. Nic víc si nepřeji. A společný čas za „ztrátu identity“ stojí.

 

Čo si vyžaduje Josefínkina starostlivosť v bežný deň?

Každý den ráno a večer inhalujeme 20 minut solný roztok. Potom musíme cvičit speciální techniky, abychom jí pomohly uvolnit hlen z plic. Cvičení zahrnuje třeba skákání na gumovém koni. Hluboko u toho dýchá a ještě se natřásá, tak to mobilizuje hlen. Další cvik je potom třeba vibrování hrudníku, kdy jí rukou vibruji na plicích. Klíčem je jí naučit aktivně hluboko dýchat do celých plic, aby si je čistila.

Před každým jídlem musí brát trávicí enzymy, takové klasické pilulky jako vit. C, které vysypu na lžičku. Bez nich by nestrávila tuky ze stravy a měla by křeče a průjem. Teď jich během dne bere 11. Jednou denně také bere extra vitamíny, probiotika a sirup na ředění žluči. To vše kvůli nedostatečné funkci pankreasu.

Zní to jako hodně, ale my to bereme v rámci denní rutiny za normální. Nezatěžuje mě to a myslím si, že by to tak měl každý v naší situaci. Horší je ta druhá část péče o člověka s cystickou fibrózou. Prevence infektů, které by je oslabovali, a riziko bakterií z prostředí, které zhoršují funkci plic. To vše je jedna velká neznámá. Bojovat s bakteriema, které jsou všude kolem nás…jako boj s větrnými mlýny.

 

Na čo všetko treba dávať pozor pri takýchto deťoch?

Je toho hodně, ale hlavní je vlhkost a stojatá voda. Ve vlhkém prostředí žije bakterie Pseudomonas aerunginosa, která hodně škodí plicím a těžko se jí zbavuje. Musíme dávat pozor na vodu z kaluží, rybníků, jezer, bláto. Nedoporučuje se zahradničit, nebo zacházet s květinami. V hlíně je ta bakterie. A ve váze také může být ve vodě. Kompost je risk. Sudy s vodou také.

Tito lidé by neměli být při sekání trávy, při stavbách, při kouři z kamen. Musí si chránit plíce.

Riskantní jsou i domácí odpady a záchod. Pseudomonáda se v nich může namnožit kdykoliv kdy tam zbytková voda stojí více hodin, proto se doporučuje je před spaním prolít Savem nebo jinou dezinfekcí. Ráno by pak měl jiný člen rodiny jako první pustit vodu, aby se to pěkně propláchlo a obměnila se tam voda.  Veřejné toalety a sprchy jsou úplné tabu. Preferuje se jedině s rouškou a velmi striktní hygienou – dezinfekce rukou.

Bohužel i spousta aktivit se zvířaty je poměrně riskantní. Obzvlášť hospodářská zvířata a ptáci. V jejich prostředí se vyskytuje hodně plísní a prachu, o bakteriích už asi ani nemusím mluvit…

Spoustu věcí se ještě pořád učíme. Je toho tak moc, že není možné vědět vše, ani to uhlídat.

 

Viem, že to bol obrovský šok, ale ušli ste riadny kus cesty a mám pocit, že dnes na ňu dokážeš pozerať už aj bez toho strašného strachu, ktorý si v prvé mesiace pociťovala.  Je to tak?

Ušla jsem s ní za ruku kus cesty. Následuju jí. Snažíme se. Mám pocit, že jí postupně tak nějak povoluji hranice. Kam může sáhnout, kam jít. Je to život. Nemůže být v bublině.

První rok jsem jí ukazovala (mou životní lásku) psa jen z kočárku. Nenechala jsem je na sebe sahat. Já sama přestala na psa sahat. Měla jsem trauma, že jí dám nějaké bakterie, které ji ohrozí. Můj 11-letý vypiplaný pes si zvykl, že na něj jen mluvím, ale rukou mu uhýbám. Teď už je to mnohem lepší. Ledy povolily tím, že na něj začala sahat ona sama. Chtěla se s ním seznámit, když spolu žijou. Miluje ho. A já si uvědomila, že jí musíme ukázat sílu láskyplného dotyku. Musí nás vidět psa hladit a ne se ho „štítit“. Žijeme jen jednou, ať radši zažije lásku a potěšení, než strach ze světa.

U spousty situací ještě vůbec nevím, co a jak budeme dělat. Ale až to příjde, tak to bude…Nedá se to plánovat. Zbláznili bychom se.

A často si také připomínám, že příjde den, kdy jí vyjde pozitivní nález na nějakou tu bakterii a že budeme hospitalizovaní, ale že to nesmím brát jako, že jí tím nemocnice a kapačky ubližují. Právě naopak, musím být připravená to zvládnout s lehkostí, abych jí byla podporou. Její život bude jiný než jak to známe my a já ji budu doprovázet. Musím si zpracovat osobní bloky a strach. Je to problém na mé straně.

 

Aká je takmer dvojročná Josefínka?

Divoká, rychlá, tvrdohlavá, svobodná, usměvavá, zábavná, krásná a chytrá. Je pro mě ztělesněním všeho dobra na zemi a v životě. Nic víc není. Je to budoucnost mého života. Můj největší sen a inspirace.

Když usne tak mluvíme s Ovim jen o ní.

Mám v hlavě utkvělou představu, že v momentě když se narodila, tak se na nebi rozzářila velmi jasně nová hvězda. Zrození dítěte je nepopsatelný okamžik. Ale není to kvůli nám, je to díky jejich duši, jejich energii, která se tak zázračně zjeví. Mám pocit, že my jsme spíš jen takové figurky ve hře, nemáme moc nad procesem zrození nového života, jen tomu všemu přihlížíme…tedy někteří trochu aktivněji než jiní… 😀 Nevím, jestli bych tohle řekla hned po porodu.

 

Teraz žijete vo Viedni, aké máš pocity z návratu k mestskému životu?

Žijeme v menším městečku ve Vídeňském lese. Museli jsme odejít z venkova, kvůli všem rizikům vzhledem k její nemoci. Starý kamený dům vůbec nebyl vhodný pro dítě s cystickou fibrózou. Příchod do suchého bytu do města, kde jsou chodníky a ne jen blátivá polní cesta, byl pro mě v dané situaci úlevou.

Ubylo nám hodně starostí. Na venkově jsem byla pořád ustaraná, jestli nebudou sousedi sekat zahradu, když jí dám spát ven, jestli nebude moc bláto nebo moc prašno, jestli nebudou práškovat pole za domem. Pořád jsme skenovali zdi a okna, jestli se zase někde neobjevila plíseň. A bála jsem se jí nechat plazit kam chtěla, aby náhodou někde nevyhmátla něco nebezpečného.

Na udržovaných městských hřištích na bláto nenarazíme. Máme možnosti si vybírat prostředí podle situace.

A v bytě má absolutní svobodu. Nemusím jí už kontrolovat jako v domě, kde se topilo dřevem v kamnech a kde se držela vlhkost – všechno velmi nebezpečné pro ni. Plísně, vlhkost, bakterie.

Během chvílí snění, když se trochu zapomenu, tak mé srdce nikdy venkov neopustilo. Mé srdce by ale také nedopustilo, aby se něco stalo tomu nádhernému malému životu, který mám chránit. Mám naději…až bude větší…třeba by se to dalo lépe zvládat to spojit. Koneckonců dobré jídlo ze zahrady, čisté prostředí přírody jsou také velmi dobré pro zdraví.

 

Ako to vidíš dnes? Máte ešte šancu vrátiť sa do Rumunska?

Já nevím. Často o tom mluvíme. Asi denně. 😊 Chybí nám a vím, moc vím, že jednou tam zase budeme v té chaloupce na venkově. Ale tuhle vizi mám až na stáří. Až nám Josefína bude psát z nějaké univerzity.

Reálně jsme teď často zvažovali risk a možnosti. Jsou tam určité výhody, které považuji za důležité pro dlouhodobý zdravotní stav, hlavně ten čistý vzduch a voda. Ale na druhou stranu si říkám, že bych měla mít možná větší pokoru k jejímu zdravotnímu stavu a orientovat se na to, co je pro ni nejlepší.

Pro každého člověka s cystickou fibrózou je to moře. Slaný vzduch a voda, která čistí. To je nesporné.

 

Ak nie Rumunsko, ktorá krajina vás ešte láka?

Před životním zlomem jsme si plánovali Slovinsko. Hory. Teď nám ale do klína náhodou přistála Asturie ve Španělsku a zcela vážně se chystáme na obhlídku budoucích možností. Příjde mi to tam tak úžasné, že se pořád ptám, co je v tom za háček.

Musíme pochopitelně ve všech situacích, i kratší pobyty, zvažovat přítomnost centra pro cystickou fibrózu. A při delších pobytech kvalitu zdravotní péče pro cf a dostupnost léků. Nemůže bez nich být ani den. V Asturii by cf centrum mělo být.

 

So Sárou obe dúfame, že jedného dňa sa naše dievčatá budú hrať spolu v záhrade a my budeme spolu pletkovať na našich rumunských  dvoroch.